Přijde mi, jakoby to bylo včera, když jsem ji držel poprvé v rukou. Brečela, křičela a já jí říkal: “Melinko, neplakej, pššššt!” a paní sestřička mě překřikla: “Neposlouchej tátu a pořádně křič! To nastartuje všechny životní funkce!”. Jo, přesně tak. Hned mi kazila výchovu.

A teď je to rok a půl… a ona tady běhá, jezdí na svém malém autě, houpe se na koníkovi a nenechává mě napsat tenhle článek, protože mě stále tahá za ruku a říká: “Táto, táto, číst”! A tak stále odcházím, protože čtení vzdělává a já nechci, aby byla pitomec, kvůli nějakému článku na blogu! 🙂

Běhání

Na konci srpna 2016 do toho poprvé šlápla…

https://www.instagram.com/p/BJ_BR1WjGAf/

To změní strašně věcí. Jakmile se dítě postaví a udělá pár krůčků, tak už ho nikdy nezastavíte. Stane se z něj něco jako mládě od uragánu, které otevírá všechny šuplíky a vyndavá z nich vše, co nechcete. Nosí věci přesně tam, kam je nosit nemá. Není to kvůli hraní, prostě to dělá, abyste se nenudili a mohli celý den chodit a uklízet to zpět do ohrádky.

Jo, ohrádka! V té vydrží sama přesně 1,5 sekundy. Ale na druhou stranu si nás pořád tahá dovnitř a miluje, když jsme v tomhle bunkru s ní a hrajeme si. Musíme pořídit domácí dětský stan, protože si dodnes pamatuju, jak jsem miloval bunkry z matrací a dek u babičky.

Ale její chození pro mě byla strašně skvělá věc. Už jen se na ni dívat, jak tu pobíhá a blbne. Jo a nemusíme všude tahat kočár, což je strašná výhoda. Když půjdete na 20 km túru, tak to asi nezvládne. Resp. zvládne, ale ve vašem náručí nebo na vašem krku s pokřikem “Hyjé, hyjé!”, což je pak zralé na přihlášení se na soutěž o největší bicepsy nebo na chirurgii pro operaci a narovnání krční páteře.

Ale když jdete na kafe nebo jentak po městě, tak už v pohodě peláší a sama šplhá na vše, co je nebezpečné. Třeba na lavičky, kde během pár sekund stojí na okraji, zběsile vám mává a vy hned v představách vidíte tu dětskou hlavičku, jak dopadá na ty dlažební kostky pod ní. Také miluje, když se někde schová a my ji hledáme. Všude lítáme a křičíme: “Meliiii!” a ona je většinou tam, kde ji vůbec nečekáme a zezadu udělá “BAF!”. To je pak zajímavá kombinace pocitu náběhu na infarkt a úlevy, že jste ji našli.

MLUVENÍ

Činnost, která udělá z tohodle věku dítěte to nejhezčí období. My jsme tedy ještě nezažili ta další období, ale nechceme, aby tohle zmizelo. Kéž by šlo někde kliknout na PAUSE a nechat to celém zaseknuté v tomhle věku. Cokoliv řekne je strašná sranda 🙂 V kavárně si obejde všechny stoly a všem řekne “Ajoj!”. A každý den přihazuje nová slůvka.

https://instagram.com/p/BQ8eDZ0Dh_Y/

My milujeme, jak si všechno sama pro sebe potvrzuje slovem “ANO!”. Třeba: “Táto! Ještě papat. Ano”. Nebo když vidí naši fotku a říká: “Táta, máma, ANO.” a u toho si jakože pokyvuje. Tohle vlastně asi přijde zajímavé jenom nám, ale my až si to za pár let přečteme, tak nás to potěší. Čili vy to nemusíte číst. Nemusíte říkám. Ale tak teď už to dočtěte, no.

Jo a už si brouká první songy. Když dala poprvé “Hají, bejí, koneee, v zejíííí”, tak jsme dojetím málem roztáli. A ona to přitom vypálila jen tak, když si házela s míčem po obýváku. Jako na “Tvoje tvář má známý hlas” to ještě není, ale třeba na “Tvoje tvář má trochu hlas” už by to asi v klidu šlo.

LEGO

Miluje hračky, které mají nějaký smysl, dají se montovat, skládat a nebo třeba nějak ulomit. Jednou z nejoblíbenějších hraček je třeba lego. My teď jedeme na Mega Bloks, což je větší varianta lega, kterou nemůže spolykat. Snad.

Děláme obří věže a často se přistihnu, že ona už tu není, ale já stavím dál a výš. Občas ji jentak pozorujeme a fakt žasneme, co už ta malá hlavička zvládá.

JAKO HOUBA

Nad postýlkou v pokojíčku má nápis Kingdom of princess Melissa. A já jí asi před 4 měsíci vyprávěl, co se tam píše a že ona je ta naše princezna. Ona ještě neuměla mluvit, a tak jen koukala. A teď v roce a půl jí Simona jentak vyprávěla večer pohádku o princezně a Meliska si stoupla, došla k obrazu s nápisem “Princess”, ukazovala na něj a říkala “Pincezna”.
Simona si chvíli myslela, že už umí číst, ale já si vzpomněl, že jsem jí to tehdy vyprávěl. A doteď tu sedíme s otevřenou hub… pusou a nechápeme, že si to to dítě takovou dobu prostě pamatuje.

Je fakt jako houba a nasává úplně vše, co se kolem ní děje, říká, zpívá nebo ozývá z TV. A pak nás denně udivuje tím, že o tom začne povídat.

Třeba dětské oblečení už si vybírá opravdu s názorem (to má po mamince). “Ne, tu ne”, říká, když jí nesu mikinu na převlečení.

A sprostá slova? Ta musí stranou! Jinak je jasné, že se nám z její pusy za chvíli vrátí rychlostí ladným švihem mrštěného bumerangu 🙂

 

No a teď v týdnu jdeme objíždět a vybírat školku. A přitom já mám stále pocit, že se narodila před pár týdny. Ale čas nezastavíme, a tak je cíl alespoň nasávat každou sekundu s ní. Užívat si každý její úsměv i trpět s ní každou rýmu. Cíl je vědět, že na světě není nic důležitějšího, než tahle malá holka.

A furt mám v hlavě ten pocit, když jsem na 16 dní odlétal pryč a ona stála u okna a mávala mi…
Nebudu protahovat závěr, protože ji jdu obejmout. Jen tak.