Tak všechno nejlepší, Melisko. Už jsi tu s námi rok a byla to jízda! 🙂 A mně v mé mužské paměti zůstalo tohle…

PRVNÍ MĚSÍC

O tom jsem se rozepsal dost dopodrobna v článku První měsíc děťátka bez cenzury 🙂 První měsíc byl samozřejmě nějvětší nářez, ale nakonec se vše v dobré obrátilo, protože malá prostě jenom měla hlad. A tak jsme jí dali SPRÁVNĚ najíst, což zafungovalo jako polibek zakletému žabákovi. Z nervózního tvorečka se stala neuvěřitelně úžasná a usměvavá princezna.

DO TŘÍ MĚSÍCŮ

Žádná velká změna. Prostě leží a vy si furt říkáte, že se už těšíte, až začne lézt. Ale to jen z toho důvodu, že jste ještě mladí a blbí a nevíte, co všechno to obnáší, až začne lézt.

Občas měla dny, kdy prostě celý den pískala. Jasně – zjistila, že umí nový zvuk,tak si ho chtěla otestovat a pro nás to první den bylo strašně vtipné a říkali jsme si, že se z toho vyspí. Jenže ráno nás místo mumlání vzbudilo: “Uííííííííí, uííííííííí, ííííííííííí!”.

Víte, že udusit sám sebe polštářem nejde?

Jo a spánek. Tady chci říct, že máme obrovské štěstí. Protože malá prostě někdy ve druhém měsíci usnula ve 20:00 a vzbudila se v 06:30. A má to tak do teď. Je jí rok a snad čtyřikrát za celou dobu se v noci probudila. Jinak prostě spí v kuse do 07:00, což má asi po mamince. Ta řekne: “Tak dobrou.” a když dokončuje to U na konci slova, tak už spí. A kdyby ji ráno něco nevzbudilo, tak by podle mě vyhrála medvědí mistrovství světa v délce zimního spánku.

Dítě se začne usmívat. A vy jste z toho úplně hotoví a fotíte si jí jako blázni a dáváte na INSTAGRAM a štvete tím všechny, kdo ještě nemají děti. Jenže co jako máte dělat, když zrovna to vaše děťátko mělo to štěstí a je nejhezčí na světě a vy o něj nechcete ochudit online svět.
Ale nebojte, oni také budou mít jednou děti, a pak vám to vrátí 🙂

Mel se tlemí furt a všichni se stále ptají, jak je to možné. Asi máme štěstí… ale podle mě je to i tím, že se stále smějeme my, naše rodiny a naši přátelé. A dítě prostě nasává atmosféru kolem sebe. Od mala je mezi lidma, od mala je na výletech a s námi v práci, kde se stará o dětské oblečení Desigual a dětské boty Melissa… a tak je prostě zvyklá… a usměvavá 🙂

DO PŮL ROKU

Drží hlavu! Jeví se to jako blbost? Jde vidět, že ještě nemáte děti. A nebo jenom nejste chlap.
Pro mě to byla obrovská změna, když jsem ji najednou nemusel držet jako 5000 let starou čínskou vázu. To, když ji najednou můžete nést v jedné ruce, ona se vás drží a vy máte jednu ruku volnou… to je skvělé, protože teď najednou můžete dělat o hodně víc věcí. A věřte, že jednou rukou se dá udělat hodně věcí!

Žvatlá, křičí, píská, směje se, reaguje a vy jste z toho úplně paf. Odjedete na víkend pryč, vrátíte se a máte pocit, že je zase úplně jiná a umí spoustu nových strašně neuvěřitelných a světu prospěšných věcí. Třeba zachrastit sama chrastítkem.

Ke konci prvního půlročí začala lézt. Většinou za nějakým cílem, a tak jsme jí různě pokládali pantofle (to je totiž lepší hračka, než ty nejbarevnější hračky na světě) a ona si pro ně lezla. Teda lezla – ze začátku to vypadalo jako, když se postřelený voják snaží dostat zpátky do zákopu. Ale byl to začátek lezení. A začátek toho, že se najednou sama dostane k šuplíkům (otevřít a vyházet), ke skříňkám (otevřít a vyházet) a zásuvkám (naslinit, strčit a udělat dětskou verzi salta. To je salto, kdy nedopadnete na nohy).

DO ROKA A DO DNE

Na začátku sedmého měsíce poprvé řekla TÁTA. Dával jsem to i na Instagram, protože to je jasné 🙂
Samozřejmě vůbec neví, co říká a prostě se jí jen TÁTA říká jednodušeji, než MÁMA… nebo třeba HOROLEZEC.

Rostou jí vlasy a začíná jí to dost slušet. Koukáte pak na měsíc staré fotky a říkáte si, jak je možné, že se vám líbila předtím, když teď je o HODNĚ hezčí 🙂

Už se jí nebojí pochovat ani kamarádi, a tak na ní furt hrabou 🙂 Ale vám to nevadí, protože, když si s ní blbnou, tak vy máte chvíli klid. A klid je dobrá věc, kterou jste si před dítětem zas tak neuvědomovali 🙂

Z plazení najednou začne pelášit po čtyřech tak, že Usain Bolt by s ní doběhl asi tak nastejno. I když – možná by ji ještě na 100m o metr až dva předběhl, ať nepřeháním. A tak, když se rozpeláší proti zdi nebo ke kraji postele, chystajíce se k obrovskému skoku na obličej, tak máte malou šanci ji zastavit.

O dost se vám ale zlepší reflexy a začnete si trochu připadat jako když Spidermana kousnul pavouk. Reagujete celkově mnohem rychleji a jste stále ve střehu. V tuhle chvíli by bylo dobré, abyste se přihlásili na fotbal a dostali se na post gólmana. Když by někdo na míč namaloval dětský obličej, tak chytnete vše. Včetně penalty na druhé straně hřiště.

Začnete také rezignovat na spoustu věcí, o kterých jste kdysi říkali, že to vaše dítě NIKDY nebude dělat, protože vaše dítě bude jiné. A hodné. A vychované. A tiché. A tak prostě vyháže celou skříň s oblečením a vám je to jedno. Polije vás v restauraci, kde nemáte nic na převlečení a vám je to jedno. V kavárně začne nahlas broukat jeden z populárních songů (jen v dětském podání, čili něco jako: “Béééé brmmm brrrrm bíííííí quíííííí lůůůůů lááááá!” ) a vy jako uděláte “pšššššt”, ale jen z důvodu, aby si okolí nemyslelo, že je vám to jedno… ale je vám to jedno.

Začne si sama hrát, skládá si stavebnice a vy pokaždé musíte zatleskat, když se trefí dírou na tyčku. Najednou si stoupne a běhá kolem nábytku, pak s vámi chodí za ruku a vy jste si jistí, že takhle nadané dítě je jen jedno na světě. Říká nová slůvka, dělá “Papapa”, ukazuje, jak je veliká, mačká a vyndavá knoflíky ze všeho, na co dosáhne… a vy jste hrdí na každý tenhle malý pokrok stejně, jakoby vyhrála Olympiádu.

A teď tu sedíme sami na místě kousek od domova, kde jsme spolu byli už asi 30x. A ještě tak 1000x budeme. Ona spí a já na ní už 15min zasněně koukám a přemýšlím, jak tenhle článek ukončit…

Tak snad jen: Díky Bohu, že Tě mám…