Podržet ženě dveře. A nebýt za vola

Vzpomenu si na film Dědictví aneb Kurva se neříká. Bohuš zde přijede na zásadní byznys schůzku, kde stojí majitel golfového rezortu vedle ženy a celé uvítací delegace. Při příchodu majitel podává Bohušovi Stejskalovi ruku a ten mu jí odstrčí a zařve: „Nečteš Špačka?!“. A chytne ruku ženy vedle, kterou začne líbat.

Chlap by měl být trochu džentlmen, ale nemáme to úplně jednoduché. Dámy nás často ani nenechají džentlmeny být. Znáte tu situaci, kdy jdete vedle dámy nebo lehce za ní a spozorujete dveře? Trošku přidáte do kroku, že teď se to jako hodí být džentlmen. Začnete dámu „předjíždět“ a ta ve strachu, že tam nebude první se jentak nenechá? Nalepí se Vám na bok a zrychluje také? Přidáte víc, ona též. A před dveřmi Vám naštvaná, že jste nevychovaný a předbíháte ji, zkusí podkopnout nohu?

Dobře, to je přitažené za vlasy, ale občas nás prostě jen ženy musí nechat ukázat gentlemany v nás. Dámy, přibrzděte a nechte nás se projevit. Pro jistotu ze začátku mějte připravenou ruku, kdyby Vám náhodou proti obličeji letěly dveře. Ale ve většině případů Vás překvapíme, věřte mi.

To samé s kabátem. Když si ho začnete svlékat v restauraci už mezi dveřmi nebo při odchodu letíte k věšáku a nepočkáte ani sekundu u něj, tak nemáme šanci Vám pomoci.

Špačka jsem četl. Chtěl jsem nebýt v určitých situacích za troubu. Bohužel si z něj moc nepamatuji. Třeba jak to je s větším množstvím otevíraných dveří, které jdou hned po sobě. Resp. je mi to jasné – dáma by měla vždy znovu lehce přibrzdit a nechat nás jít před ni.

Jenže je to tak – zaparkujete v parkovacím domě. Vedle Vás žena vystoupí přibližně ve stejnou chvíli. Jdete ke dveřím a v hlavě už po těch letech parkování víte, že budou následovat troje dveře. Ok, první otevřete a podržíte. Dáma projde a poděkuje. Tím, jak je držíte ji ale logicky necháte vás předběhnout.

A teď co? Následují další dveře, ona nepřibrzdí a Vy když poběžíte před ni, tak už je to přehnané. Džentlmen má vše dělat přirozeně. Ok, nechávám to být, ona teď podrží dveře mně (aby ne, jsme slušní lidé a snad když vidíme za sebou chlapa, tak mu je nepráskneme před ksichtem ne?). Nepráskne. Poděkuji já. A vím, že u třetích jsem zase na řadě já. Podržím, projde, usměje se.

Pak by šlo zakřičet : „HEEEJ! DVA JEDNA!“ a dát si s ní High Five! Ale to by nebylo moc džentlmenské.

Není to takhle asi úplně ono, ale ve finále si myslím, že to zase je o základních věcech. Nemusíme to z ničeho nic přehánět. My Češi už asi nikdy nebudeme jako urození pánové ze starého Londýna. Ale ty úplné základy bychom mohli zkusit.

Na druhou stranu, když někomu dveře podržíme, tak je fajn, aby nám za to někdo zlehka poděkoval. Nebo se třeba jen usmál.

Život sám o sobě není jednoduchý, tak proč si ho nedělat hezčí takovými jednoduchými detaily?