Dva roky děťátka bez cenzury

Tak poprvé v životě naše malá holka sfoukla sama svíčku. Teda dvě. A tak je asi čas zase trochu zabilancovat ty dva roky, kdy nám převrátila život vzhůru nohama.

ČOKOLÁDU JÍ NEBUDEME DÁVAT

Jsme si říkali. No… a moc to neklaplo. Podle mě firmy do čokolády sypou malé magnety. A jakmile si dítě dá jednu, tak v ní ty malé magnety zůstanou a přitahují ty další malé magnety v dalších čokoládách. A nejvíc jich sypou do Kinder vajíček!

První rok a půl jsme se fakt snažili. Řekli všem babičkám a prababičkám, aby nám nekazily výchovu a Meliska si fakt dávala rajčátka a jablíčko a banán. Ale pak to jednou někdo prolomil a bylo po srandě. „Dáječek pšinesou! Čokolááááádůůůů“ nebo „Bonbónek chceeeš“. A všichni z toho maj děsnou srandu, že jí něco takhle podstrčí a ona má radost. Aby neměla, když je to plný Eček a dochucovadel a cukru a… všech těch věcí, které by člověk nejraději žral od rána do večera 🙂 Ale tak jednou začne sportovat, tak to bude v pohodě…

Ale pořád bojujeme a pořád se snažíme. Když to doma není, tak si to prostě nedá (jak taky asi, že jo?). Tuhle metodu se Simonou aplikujeme i na sebe. Prostě to domů nekupujeme a ono to pak nejde sežrat 🙂 Zkuste také a nazývejte to: „Dieta Polákových“, protože o tom vydáme knížku. Bude mít dvě strany – jedna s díky rodině a ta druhá s větou: „Tak to, tyvole, prostě nekupuj, ne?“).

Že se nám někdo nabourává do výchovy jsme detektivně odhalili, když Meli začala mluvit.

Já: „Melisko, byla tam i tetička?“
Mel: „Byla. A byla honá, čokoládu mi pšinesla“

MLUVENÍ

V únoru jsem s klukama letěl na 16 dní do Thajska. Když jsem šel do auta na cestu na letiště, tak mi mávala za oknem a já myslel, že se otočím a jdu zpátky. Tou dobou říkala pár slov jako třeba „Táta“!! … a pak ještě pár, co nejsou tak významná. Když jsem se po 16 dnech vrátil, tak vlastně začala komunikovat. Dokázala dát dvě slova dohromady a říct si tak o něco, co zrovna chtěla, třeba „Pjosím, napít“. A pak to byl strašný fofr. Každý den nás překvapovala, co ze sebe dokázala vysypat.

Ony děti už ve věku, kdy mluvit neumí nasávají jako houby, a tak je dobré si už hlídat, co před nimi říkáte. Nám třeba jednu z prvních vět říkala: „Venku je zima jako prase“. Nesnášíme zimu, tak je jasné, že to chytla od nás, ale nebyla to úplně věta, kterou jsme ji učili cíleně 🙂

Teď jsou jí dva roky a už se prostě normálně domluví. Počítá anglicky do 10. Říká barvy v ČJ a AJ a včera zazpívala celou písničku „Skákal pes, přes oves“.
Anglické písničky zpívá díky iPadu, kde kouká na pohádky. Ano, kouká. No, kouká, no. Heeej, biomatky, nechte mě! Já jí dávám mrkev a jablka ze zahrádky. Ale prostě jí občas, když potřebujeme, aby hodinu neničila vybavení restaurace, neodcházela s cizími lidmi nebo nezpívala do meetingů v práci, pustíme iPad, nooo.

melisa-polakova

Četl jsem někde, že děti se dokáží naučit vcelku jednoduše 4 jazyky naráz. A už tomu veřím. Když si s ní prostě systematicky a formou hry počítám anglicky do deseti, tak to prostě za pár dnů sama vystřelí. Většinou, když to nečekáme, protože přeci není žádná cvičená opička, že jo? 🙂

Ony holčičky jsou celkově takhle na začátku rychlejší, ale Meli, jelikož je chytrá po mně, tak má ještě tuhle zásadní výhodu taky jakože… ehmmm. Ale zase stále úplně nezvládá chodit na nočník. Oproti tomu já jo. Tak snad to také dožene.

Její perličky, které jsme si zapsali jen za srpen. Z pusy rok a půl staré holky to zní zajímavěji, tak se do toho trochu vžijte jo?

  • Tatínku, prosím, nepočítačuj a pojď si hrát
  • Hmm, mračna. Asi bude pršet
  • Jééé hvězdička. Hmm, no joooo. Blikej, blikej, hvězdičkooo!  (zde bych chtěl dámám ze sociálky říci, že spát chodí brzy. Jen občas, když se trochu griluje takhle v létě, tak víte co…)
  • Půjdeme na trampíííínůůůů
  • Kozel je tam- zámek- a tam bydlí kačenky. A princezna
  • Poláková pjosím. Jděte pryč, my vás nechceme! (do telefonu)
  • Tohle je barva pinková (nebo ještě bleková – to je jakoby PINK a BLACK, ale českoanglicky)

HYPERAKTIVITA nA DRUHOU

Zatím to tak vypadá. Na místě vydrží sedět přesně sekundu a půl. Pokud tedy nemá v ruce iPad – to vydrží déle. Ale jinak musí pořád něco. Tady rozbít tohle, vylít támhleto, sundat toto, hodit do rybníka tamto… a tak.

Jako jasně, jsme rádi, že víme, že ji máme (jak se nás snaží ostatní chlácholit). Ale také doufáme, že se s věkem trošku uklidní. Protože jestli se bude snažit hodit psa do jezírka i v 18 letech, tak už začnu mít pocit, že tu něco nehraje.

meliska polakova

Jít se projít k řece prostě znamená, že se rozeběhne a v botech do ní skočí. Jít do obchodu znamená, že si bude povídat s úplně cizími lidmi a ukazovat jim, že tohle je gril a „na něm tatínek maso dělá“ nebo říkat černochům: „Jééé, paní je namalovaná“. Každé dítě objímá a ony většinou začnou křičet a brečet. Když jsme na slavnostech, tak jediná Meli tancuje a hodinu poskakuje přímo před pódiem na hudbu a je jí úplně fuk, kdybychom odešli už před hodinou domů (to jsme testovali). Když jí na koupališti někdo vezme hračku, tak zařve tak, že chlapečka i maminku málem vezla rychlá s infarktem. Jóóó, ale alespoň víme, že ji máme, vždyť by jinak byla děsná nuda 😉

HEPČÍÍÍÍÍK

Za ten půlrok toho zažila fakt spoustu. Nafotila fotky dětské kolekce www.DIFFERENT.cz, natočila svůj první díl DifferentTV, iPad už ovládá líp než já nebo třeba poprvé letěla letadlem a normálně nemuseli ani předčasně přistát.

Pořád děláme kraviny a oba to úplně milujeme. On to nikdo moc nepochopí, ale my si dáme třeba plíny (čisté!) na hlavu a s popěvkem „rata tada dada rata tááááda“ pochodujeme dokola po obýváků. Nebo, když se oblékáme, je důležité říct: „Meli, hlavně si nesmíš dát obě nohy do jedné nohavice, protože to bys pak musela chodit takhle…“, a začneme jako idioti skákat snožmo strašně rychle dopředu, jako když lyžaři jezdí na boulích na Olympiádě. Všude na sebe bafáme, zpíváme, skáčeme do peřin a takové ty obyčejné věci, které, ale když děláte sami bez dítěte, tak jste za magory.
Proto si doporučuji pár dětí vyrobit. Hodně magořin budete moci svádět na ně.

Jen jedna věc mě stále trápí – když je nemocná. To mám vždy pocit, jakoby si někdo nazul lyžáky a skákal mi v nich z výšky na břicho a obličej. A když má horečky a jen leží a říká: „Maminko (nebo tatínku), buď tady“, tak to jsem zrovna těma lyžákama dostal do rozkroku. S rozběhem. Snožmo.

meliska2roky-3348

To je prostě nejhorší. Nenávidím, když jí není dobře, když jí rostou zuby, když jí štípna vosa, když jí bolí bříško, když najednou hopsne sama do bazénu nebo když skočí ze sedačky šipku na stolek pusou a rozrazí si ret a teče jí krve jako z vola a jsme doma sami a já přemýšlím, zda jet na šití nebo co mám jako teď děláááááát? Nenávidím. Nenávidím. A víte, co je nejhorší? Že ten strach a pocit odpovědnosti už nikdy nezmizí.
Sakra! Koupím jí brnění, roušku a nebude chodit ven! Tak! A nebo ne… a zkusím se s tím prostě časem smířit, no.

Ale ono je to asi správně, že to tak mám. Protože nedrsňácky musím přiznat, že tu malou prdlou holku miluju tak, jako jsem ještě nikdy nikoho nemiloval…

Sdílet na
Facebook

Příhlášení k odběru článků

Když se zde objeví nový článek,
tak vám zašlu e-mail, abyste o něj nepřišli.
Nic víc, nic míň ;)
Děkuji, že jste v tom se mnou. ;)

1 Komentář

  1. Nádhernej článek a přiznám se, že mám slzy na krajíčku. Svedu to teď na hormony, ale těším se na další!

Přidejte komentář